O knize: rok / Nikdo přesně neví, proč jsme my, studenti univerzity ve Veroně, dostali přezdívku "Králové noční Verony", ale budiž, měl pravdu Již mnoho let se nejzarytější představitelé veronského podsvětí bojí setkání s námi. Samozřejmě, kdo by se odvážil zaplést se s hordami vyzbrojenými meči, rapíry nebo dlouhými dýkami, procházejícími se po večerech ulicemi a křičícími na své nevyhnutelné „Králové noční Verony, pro nás nejsou napsány žádné zákony...“? Ne, mezi našimi zločinci nebyli žádní idioti – ti chudáci nepřežijí. Jen jeden asi patnáctiletý chlapec jménem Paolo Capri se v našem veselém tažení zdál nepatřičný. Všichni jím opovrhovali a někteří ho otevřeně nenáviděli, i když ho dříve nikdo nemohl podezírat ze zaujatosti vůči některému z jeho spolužáků. Vypadalo to, že jsem jediný, kdo proti nešťastnému Paolovi nic neměl a jediný, kdo by mu nevymyslel nějakou urážlivou přezdívku. Byl jsem jediným přítelem Paola Capriho a právě kvůli němu jsem se zapojil do případu, o kterém vám chci vyprávět. Všechno to začalo, když jsem se vrátil z letní dovolené.